Mám Prahu rád, narodil jsem se tu a žiju tu už více než dvacet let, ale v tomhle jsem kamarádovi musel dát za pravdu.
Tak jako jsem si mohl vybrat pro ilustraci jakýkoli jiný den, vybral jsem si minulý čtvrtek, kdy jsem se z Barrandova vydal na druhý konec Prahy, na Háje, něco koupit. Cestou tam jsem, pravda, moc lidi okolo sebe nevnímal, začtený do nějakých novin.
První příhoda se odehrála na eskalátorech v metru. Poměrně jsem spěchal tak jsem se vydal nahoru… Až když jsem se dostal na místo, kdy jsem nemohl dál, protože přede mnou už byly plné obě řady, zařadil jsem se před jednu paní. A najednou slyším: "To jste si pomoh, to mě musíte předbíhat? To snad není možný!!" Netuším, čím jsem paní způsobil újmu. Možná jsem ji zpomalil, ubral kus dne tím, že bude muset být na eskalátorech o sekundu dýl, možná si myslela, že stojí v úplně jiné frontě…
Když jsem se vracel zpátky domů, nesl jsem poměrně velkou krabici. Jistě mi dáte za pravdu, že velké krabice se v MHD přepravují opravdu špatně, ale nebylo zbytí. Vystupoval jsem na Florenci, a přede mnou stál jakýsi pán. Slušně jsem ho požádal, zda by mohl kousek couvnout abych mohl vystoupit. "No jó, sakra!" byla jeho milá odpověď.
Pokud nenarazíte zrovna na nějaké extrémně frustrované lidi, jako já ten den, odměnou za Vaše cestování Vám budou jen desítky kyselých obličejů. Občas se někdo zasměje, ale to procento lidí je mizivé.
Těžko říct, čím to je. Možná je to tím, že Praha je velké město, plné shonu, který nás nutí spěchat a zapomínat na to, že bychom měli být k okolí milí a radovat se ze života. Možná je to dané i historií.
"Byl to neuvěřitelný zážitek jet v tom zhasnutém vagóně v metru, kdy jsem se konečně nemusela dívat na ty lidi kolem sebe," říkala mi jednou kamarádka. Avšak ne vždycky se poštěstí, a tak my, kteří se nechceme všeobecného mračení zůčastnit a nemáme zrovna štěstí na zhasnuté vagóny, případně na nějakého spřízněného spolucestujícího, schováváme se mezi řádky svých novin, časopisů a knih, protože víme, že kdybychom se na lidi okolo nás usmívali, budou nás považovat za blázny.